Historie Mallorky


Přes nevelkou rozlohu hrály Baleáry v dějinách starověkého kontinentu důležitou úlohu. Úrodné ostrovy byly v průběhu staletí stálým cílem různých dobyvatelů. Obyvatelé Malorky obchodovali s vyspělými zeměmi. Zvěst o zlatých ostrovech po staletí vábila cizí příchozí, dnes pak milióny turistů.

Osídlení ostrova se datuje do 5.tisíciletí před naším letopočtem. Svědčí o tom kosterní pozůstatky nalezené v jesky-ních Son Muerte a Muleta. Překvapivým objevem je, že tito neolitičtí osadníci již tehdy domestikovali horské kozy.

Kolem roku 1500 př.n.l. začali ostrované budovat kyklopské stavby z balvanů navršených bez pojiva, umně upravených tak, aby do sebe zapadaly. Byly budovány jako strážní věže, kterým se v Malorském nářečí říká talaiot. Stejně se nazývá i celá tehdejší kultura.

Féničané vstoupili na ostrov asi před 3000 lety. Přinesli rozvinutější kulturu. Vzniklo zde důležité obchodní centrum, s nímž udržovali čilé styky i Řekové a Kartaginci. Malorčané jsou známí svým milostným vztahem k penězům, jenž bude nejspíše odkazem Féničanů a Řeků.

V r.123 př.n.l. dobyli ostrov Římané. Mluvili hovorovou, neboli vulgární latinou, z té se vyvinul katalánský dialekt mallorquí. Zakládali města (Palma, Pollentia - dnešní Alcudia), tržiště, stavěli silnice, mosty, naučili domorodce pěstovat obilí, olivy, vinnou révu a dělat si zásoby. Římané najímali proslulé místní vrhače kamení, aby posílili své legie o tento lehký bojový oddíl. Od řeckého pojmenování vrhačů - balleos pochází i název souostroví.

Ve 4.st. se zde rozšířilo křesťanství a přežilo i vpád Vandalů, kteří v r.426 ovládli ostrov a udrželi si jej přes sto let. Tito krutí Germáni zbrzdili kulturní rozkvět oblasti. Okolo r.550 se ostrova zmocnili Byzantinci.

Následující období patřilo Maurům, k připojení ostrovů ke cordóbskému kalifátu došlo v r.903. Arabové zdokonalili římské vymoženosti a přidali své: arabské číslice, medicínu, astronomii, navigační umění, vodní hospodářství a zahradnictví. Toto období bylo epochou velkého kulturního rozkvětu a bývá nazýváno blahodárnou maurskou epochou. Maurové proměnili zavodňovacími systémy až dosud neúrodné oblasti v kvetoucí zahrady, založili pomerančovníkové a citronovníkové háje, olivové terasy, sázeli meruňky a broskvoně. Umělečtí řemeslníci vyráběli luxusní zboží, věda a umění vzkvétaly. Bydlení dosáhlo v rámci Evropy nebývalé úrovně. Křesťanská Evropa se s maurskou invazí nikdy nesmířila a podnikala proti Arabům stálé výpady. Jednou z front se staly i Baleáry, proti kterým papež vypravil v r.1113 jednu z největších křížových výprav, zvanou pisánskokatalánská. Křesťanští rytíři zvítězili a bylo přitom osvobozeno několik tisíc křesťanů z otroctví. Konec maurského panství na ostrovech přišel až v letech 122935, kdy Malorku, a poté i Ibizu a Menorku, ovládla vojska aragonského krále a barcelonského hraběte Jaume (Jakub) I. Aragonského, zvaného Dobyvatel. Uprchlé a do otroctví odvlečené Maury nahradili přistěhovalci z Katalánie. Jejich řeč měla rovněž latinské kořeny a byla druhým základem jazyka, jímž ostrované dosud mluví. Druhorozený syn Dobyvatele, Jakub II., založil samostatné Malorské království a ubránil zemi vojenskou silou před nároky svého aragonského bratrance. I přes boje zažíval ostrov obrovský kulturněhospodářský rozvoj, o kterém svědčí i působení Ramóna Llula. R.1349 se Mallorca stala součástí Aragonského království a poté sjednoceného Španělska. Objev Ameriky měl pro Baleáry nedobré důsledky. Rušné přístavy najednou zely prázdnotou. V novověké historii se opakovaly neblahé události, mor a časté pirátské nájezdy alžírských korzárů, proti kterým se stavěly obranné věže, jejichž zbytky najdeme dodnes.

Střídání prosperity a těžkých krizí pokračovalo na Baleárách i v 19. a začátkem 20. století. Při vypuknutí občanské války se Mallorca postavila na stranu Francových nacionalistů, ostatní ostrovy zůstaly republikánské. Do druhé světové války se Baleáry nezapojily. Klíčem k úniku z poválečné deprese bylo otevření se cestovnímu ruchu. Všechny ostrovy vstoupily do éry obrovského turistického boomu, který v posledních čtyřiceti letech od základu změnil jejich život, změnila se tvář ostrova i životní úroveň obyvatel, která je dnes nejvyšší mezi 17 španělskými provinciemi. Obyvatelé Baleár se museli naučit umění přizpůsobit se a přitom zůstat sami sebou. Tato vlastnost byla podmínkou přežití jejich předků během dlouhých dob, kdy se na ostrovech střídali nájezdníci, vládci, náboženství, jazyky... Kdo jiný by ji měl mít v krvi než oni?

14.11.2007 13:19:58 | Autor: Petr Machej



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se